Píše Lucie Brychtová…

Píše Lucie Brychtová…

Napísala nám česká herečka Lucie Brychtová. Zoznámili sme sa na jej divadelnom predstavení “Jsem žena”, ktoré je o jej vlastnej skúsenosti s tranzíciou. Po predstavení sme sa dlho rozprávali aj o Gabrielovi.

Waldemare,
v ten den, kdy Gabriel odešel a Ty jsi mi o tom napsal, byla jsem náhodou na Slovensku. V Bratislavě. Ta zpráva fyzicky bolela. Jako by mě v ten okamžik hodili z výšky na zamrzlou hladinu. Bolestivý náraz. A vzápětí se ledové krystalky vody vsákly přímo do srdce. A to se zastavilo. Na chvíli. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak nelehké a bizarní životy žijeme. My, transsexuálové. Někdy nestačí jen naše vnitřní síla, touha a odhodlání změnit náš život. Jistě, medicína a právo nám to umožňuje, dojít sami k sobě. Ale… Ano, je to pro nás dar, když máme kolem sebe milující rodiče a ty, kteří nás podporují. A já naprosto nepochybuji, že Gabriel ve vás všech podporu měl. I tak si troufnu říct, jako osoba, která prošla změnou pohlaví a měla tu největší podporu jakou si mohla přát, že to někdy nestačí. Že si tranzicí neprocházíme jen po boku rodičů, příbuzných a nejbližších. Jsme totiž každým dnem konfrontováni se zbytkem světa. S jeho krutostí, nepřijetím a všeobecnou netolerantností vůči všemu co nezapadá do konceptu. A pokud se k tomu všemu přidruží další neblahé události, o kterých jsem tu četla, je to pro jednoho potom pořádná nálož. A co potom pro mladého, citlivého a k tomu umělecky smýšlejícího kluka?

Gabrieli, teď pár slov Tobě…
Je mi jasné, že rozhodnutí, které jsi učinil, je pro ostatní bolestné a pro mnohé zřejmě i nepřijatelné, ale já Tě chápu. Já Ti rozumím. Prostě to tady nebylo pro Tebe lehké. Věřím tomu, že teď už je vše na lepší cestě. Nevím, jak to tam u Tebe vypadá a co teď děláš, ale opravdu věřím tomu, že je to tam lepší. Chceš se zasmát? Víš, když mám někdy pocit, že mám všeho po krk, vždycky děkuji Bohu, že nezapomněl pro mě uplácat, jak během sedmi dní tvořil svět, Macochu. Ano, Macocha. To je moje jediná jistota. Proletět se střemhlav jako orel a přistát do měkkého koberce z mechu a kapradí. Myslím, že bys to nádherně umělecky ztvárnil. Tu kresbu bych chtěla od Tebe mít. Směješ se? Věřím, že ano. Myslím na Tebe!

PS. Lidi! Kdo z vás viděl nějaké video o tom, jak neslyšící začali díky operaci slyšet? Jak na smrt nemocní lidé se díky medicíně uzdravili. Věřím, že jste z toho měli radost, že? Tak proč když nám, transsexuálním lidem, dokáže medicína pomoci, proč se také neradujete? Zamyslete se nad tím. Kvůli Gabrielovi. Nejen kvůli němu. Prosím…

Lucie (MtF)